Češi se nechávají „odírat“ jako žádný jiný národ v Evropě. Uvádí to ekonom Lukáš Kovanda ve svém článku pro týdeník Echo. Při své analýze ekonomické situace v České republice přitom vychází z údajů, které zveřejnily OECD a Světová banka.

Podle dat obou ekonomických institucí Češi totiž na své výplatnici vidí nejmenší část hodnoty, kterou skutečně vytvoří. Konkrétně se jedná o zhruba 67 procent. Třeba Belgičané se ale mohou pochlubit výdělky, které takřka ze sta procent odpovídají hodnotě, kterou skutečně vytvoří. Poměrně vysokou část (93procentní či vyšší) toho, co skutečně odpracují, mají na svých výplatnicích také Francouzi, Slovinci, Rakušané, Španělé a Němci.

Pracovníci v České republice jsou na tom, v dané statistice, hůře dokonce i než jejich kolegové v dalších zemích Visegrádské čtyřky. Maďaři získávají ve výdělku 68 procent hodnoty, kterou svojí prací vytvoří, Slováci 70 procent a Poláci 85 procent.

Uvedené procentuální údaje představují podíl průměrné roční mzdy v dané zemi na jejím hrubém domácím produktu přepočteném na osobu. Zachycují tedy zhruba právě to, jaká část pracovníkem vytvořené hodnoty zůstává v jeho kapse. Uvedené částky jsou vyčísleny v dolarech v běžných cenách v paritě kupní síly, a to tak, jak je zachycují statistiky OECD a Světové banky vztažené k roku 2022. Uvedený výčet zemí zahrnuje všechny členské země EU, které jsou zároveň členy OECD.

Lukáš Kovanda k tomu podotýká, že samozřejmě, uvedené údaje, na jejichž základě je vypočten výsledný procentuální údaj, jsou poměrně hrubé a nezachycují všechny „nuance“ a specifika té či oné ekonomiky. Přesto nesporně mají vypovídací hodnotu.

Jedním z klíčových důvodů toho, proč čeští pracovníci vidí ve své výplatě relativně nejmenší část toho, co skutečně odpracují, je enormní odliv vytvořeného bohatství z České republiky do zahraničí. K němu dochází zejména prostřednictvím odlivu stovek miliard korun ročně v podobě dividend tuzemských dceřiných firem vyplácených jejich matkám, sídlících nejčastěji v západních zemích EU. Stovky miliard korun hodnoty odpracované a vytvořené na území České republiky mizí do zahraničí. Takže, místo na výplatnicích lidí v České republice končí na kontech zahraničních akcionářů matek tuzemských dceřiných společností.

Podle Lukáše Kovandy zde svoji roli sehrávají i jiné faktory. Česká republika například představuje zemi s nejnižším poměrem veřejného dluhu k HDP v rámci Visegrádské čtyřky. V rámci EU je jeho veřejný dluh, v poměru k HDP, citelně podprůměrný. To může indikovat, že v České republice jsou méně, než v některých jiných zemích EU, mzdy a platy vypláceny „na dluh“.

Ekonom Kovanda dále poznamenává, že Češi jsou také poměrně ostýchaví ve mzdovém vyjednávání. Pouze čtvrtina českých zaměstnanců se na přelomu roku chystala říci si letos o přidání. To bylo nejméně ze 46 zemí, v nichž poradenská společnost PwC svůj daný průzkum prováděla. Lukáš Kovanda k tomu dodává, že uvedený postoj českých zaměstnanců je zvláště zarážející, po přihlédnutí k tomu, že Česká republika tehdy vykazovala, a stále vlastně vykazuje, jednu z nejvyšších měr inflace ze sledovaných zemí. Načež dodává, že rapidní inflace by měla Čechy pobízet k tomu, aby si říkali o přidání v mnohem vyšší míře. Podle ekonoma by měli žebříčku PwC spíše vévodit než být na jeho chvostu.

V další části své analýzy ekonom Kovanda uvádí, že ještě více zarážející je umístění Čechů, po přihlédnutí k tomu, že Česká republika vykazuje ze zemí, sledovaných společností PwC, vůbec nejpřehřátější trh práce. Česká republika má dlouhodobě nejnižší míru nezaměstnanosti nejen mezi zeměmi EU, ale také členskými zeměmi OECD. Taková situace by měla zaměstnancům nahrávat, aby si mohli o přidání říci úspěšně. Prostě proto, že zaměstnavatel je nemá na vyprahlém trhu práce kým nahradit. Jenže se tak vůbec neděje.

To, že si Češi, podle Lukáše Kovandy, neříkají o přidání jako jiné národy, a to ještě navíc navzdory vysoké inflaci a nízké míře nezaměstnanosti, se pochopitelně velmi hodí firmám a podnikům působícím v České republice. Což je, podle ekonoma, zásadní důvod, proč Česká republika vykazuje dlouhodobě nejnižší míru nezaměstnanosti v rámci EU a vlastně i OECD. Takže závěrem dodává, že Češi se nechávají „odírat“, a ještě přitom „drží pusu a krok“. Pro zahraniční firmy tak Česká republika stále představuje „oázu“ poměrně levné, poslušné, nereptající a současně kvalifikované pracovní síly.