• Zveřejněno: 06.01.2022
  • Autor: Miroslav Svoboda

Pod názvem „Nová strategie kolektivního vyjednávání v době 4. průmyslové revoluce, současné sociální a ekonomické trendy a budoucí perspektiva“ se 28. prosince 2021 uskutečnila V Praze mezinárodní konference, kterou zorganizovala odborová centrála Asociace samostatných odborů. Cílem této významné odborářské akce, která proběhla formou videokonference, bylo seznámit naši odborovou veřejnost, ale i pracovníky různých odborných institucí, s aktuální úrovní sociálního dialogu a kolektivního vyjednávání v naší společnosti v roce 2021 a s nástinem jeho dalšího možného vývoje v roce 2022, eventuálně v několika letech příštích.

Prezentaci odborné studie „Role kolektivního vyjednávání v oblasti sociální ochrany zaměstnanců“ se věnoval emeritní člen Evropského hospodářského a sociálního výboru Josef Zbořil, který se aktivně angažuje ve Svazu průmyslu a dopravy ČR a v Asociaci českého papírenského průmyslu. Ve svém vystoupení uvedl, že se mu dostalo cti zpracovat studii na téma sociální dialog a sociální ochrana zaměstnanců. Načež konstatuje, že tato studie je vlastně shrnutím řady dílčích, specifických odborných studií, pokrývajících problematiky, ovlivňující specifika kolektivního vyjednávání a v konečném důsledku sociální smír v současnosti, jakož i výhled do budoucna.

Zároveň prohlašuje, že ve své profesní kariéře toho zažil poměrně hodně. Načež dodává, že pro úvahy o budoucnosti je nutné vycházet ze životních zkušeností, jakkoliv se ty první, jak dále podotkl, odehrávaly v jiném společensko-politickém prostředí. Transformace na tržní ekonomiku Josef Zbořila zastihla v pozici generálního ředitele Jihočeských papíren a.s., a posléze v letech 1993–1997 v pozici presidenta dnešní Asociace českého papírenského průmyslu (ACPP).

Dále uvádí, že v obou těchto pozicích byl aktivním účastníkem kolektivního vyjednávání na podnikové i oborové úrovni. Načež dodává, že základní pravidlo sociálního dialogu je stále stejné s tím, že kolektivní vyjednávání je úspěšné, probíhá-li jako iterativní proces s plnou otevřeností obou zainteresovaných stran, a v úsilí o dosažení co nejlepšího výsledku pro všechny zúčastněné.

Podle něho jedině tak může kolektivní smlouva zajistit sociální jistoty spolupracovníků v daném ekonomickém prostředí. Přičemž konstatoval, že časy stabilního ekonomického prostředí končí nebo dokonce už skončily, i když se může povrchnímu pozorovateli zdát, že se až tak moc toho neděje. Dále zdůrazňuje, že zvláště v EU se toho děje až moc a zdaleka ne všechno vede k vytváření nových pracovních míst a udržitelnému rozvoji. Zároveň  dodává, že má-li přijít s něčím praktickým, potom by vřele doporučoval aktivizovat skupiny pro kolektivní vyjednávání, podle jejich vlastních podmínek, a to co nejdříve s tím, že by měly okamžitě začít aktivně hodnotit současný společensko-ekonomický vývoj, a to třeba na základě hodnocení plnění uzavřených platných kolektivních smluv. Jedině tak lze zajistit, aby další vývoj situace aktéry sociálního dialogu a kolektivního vyjednávání nepřekvapil. Tak, jak je v současnosti překvapen prakticky celý národ nejen z dopadů (doufejme odeznívající) koronavirové pandemie, ale především z explozivního růstu cen energie ve všech formách. Kdy Evropská unie je na počátku administrativně řízeného pokusu o proces dekarbonizace.

Současně konstatuje, že pokusů o dekarbonizaci má už teď své první oběti a nelze nevidět, že v nadcházejícím chladném období budou tyto oběti a oběti v podobě rostoucí energetické chudoby mezi občany i bohatších zemích a v uzavírání některých výrobních i nevýrobních (servisních) kapacit.

Josef Zbořil dále zdůrazňuje, že sociální dialog je základním prvkem evropského sociálního modelu, který byl v plné míře uznán už ve Smlouvě prostřednictvím amsterodamské reformy. Sociální partneři, tj. zástupci vedení podniku a pracovníků, tedy mohou aktivně přispívat k formování evropské sociální politiky.

V této souvislosti uvádí, že odborové organizace hrají nezastupitelnou roli z hlediska sociální ochrany zaměstnanců. Ovšem, jak dále prohlašuje, v posledních letech se však ve vyspělých zemích ukazuje, že výsledky kolektivního vyjednávání v důsledku postupující digitalizace a automatizace posilují postavení některých skupin zaměstnanců a ostatní zaměstnanci se stávají na trhu práce více zranitelnými. Vyšší zranitelnost na trhu práce vede i k vyššímu riziku diskriminace.

Zároveň konstatuje, že právě kolektivní vyjednávání má nezastupitelnou roli v oblasti sociální ochrany zaměstnanců. Ochrana práv zaměstnanců a udržování sociálního dialogu je důležitější než kdy jindy. Upozorňuje také, že účast zaměstnanců, a zapojení odborů do řešení současné epidemiologické krize a přicházející energetické krize, může situaci výrazně zlepšit a vést k přijatelným řešením jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele.

„Zde je nutno konstatovat, že pod vlajkou Zeleného údělu (Green Dealu) už dnes došlo k převzetí rozhodovacích pravomocí až na úroveň evropských orgánů, zatímco odpovědnost zůstává na členských zemích, někde dokonce až na úrovni vedení a vlastníků společností,“ prohlásil na konferenci.

Podle něho musí být pozornost zaměřena nejen na opatření k zajištění toho, aby zaměstnanci a zaměstnavatelé dostávali nezbytnou podporu k překonání krize, ale především na to, aby příčiny problémů byly operativně a rychle odstraňovány, aby zaměstnavatelé i v složitějších ekonomických podmínkách měli dostatečný operační prostor a mohli důsledně dodržovali všechny zákonné normy a nařízení. Systémovým řešením a opatřením musí být dávána přednost před ad-hoc látáním největších děr.

Význam systémových opatření, včetně odstranění některých právních předpisů i na evropské úrovni, poroste tak, jak se bude prohlubovat krize energetická a s ní spojená krize ekonomická. Zároveň dodává, že s tím je nezbytné trvat na vyvážení pravomocí a odpovědností! „Bohužel, jeden ze základních principů evropského práva a života – princip subsidiarity, se nám prakticky ve všech důležitých oblastech vytratil,“ konstatoval.

Podle něho více pozornosti je zapotřebí také věnovat novým formám zaměstnávání, jako je home-office, sdílené pracovní místo, příp. kratší pracovní úvazky. Větší důraz by měl být kladen při sociálním dialogu na hygienické podmínky na pracovištích a na celou oblast BOZP. A neméně důležité by mělo být i ve změněných ekonomických a sociálních podmínkách života zaměstnanců, v důsledku koronavirové epidemie a jejích následcích, zabezpečování optimálních pracovních a životních podmínek.

Současně konstatuje, že praxe ukatuje, že lidé jsou nejcennějším kapitálem kteréhokoliv podniku, a proto v souvislosti se zaváděním modernizací lze identifikovat minimálně tři klíčové oblasti, které by v rámci kolektivních smluv měly být vymezeny. Jedná se o následující oblasti, které jsou velmi důležité, abychom drželi krok v modernizacích a tím i udrželi a rozvíjeli sociální jistoty.

Za prvé jde o účast pracovníků v orgánech. Podle něho by konkrétně v rámci kolektivních smluv měla být vyřešena účast zástupců z řad zaměstnanců na zavádění moderních technologií. K tomuto účelu mohou sloužit jak již existující orgány, které musí mít organizační ukotvení a podporu. Toto je však třeba v kolektivních smlouvách jasně vymezit.

Zároveň uvádí, že nepřímou výhodou zapojení těchto existujících orgánů do zavádění moderních technologií může být lepší zakotvení do fungování podniku. Mohou však být přímo účelově ustavovány různé druhy nových orgánů, které budou přímo pomáhat s vyhodnocováním možností zavádění moderních technologií v jednotlivých podnikových oblastech. Tyto komise se pak často účastní např. i školení nebo prezentací nových technologií.

Za druhé jde o nastavení procesu partnerství. Vysvětluje, že dále by pak měly být vymezeny klíčové parametry procesu „partnerství“ v oblasti digitalizace, automatizace a robotizace, obecně procesu zavádění moderních technologií. Hlavním cílem celého procesu je dosáhnout konsensuální a úspěšné integrace moderních technologií na pracovištích, která bude zahrnovat využití příležitostí, ale rovněž prevenci a minimalizaci rizik pro pracovníky i zaměstnavatele a zajistí nejlepší možný výsledek jak pro zaměstnavatele, tak pro pracovníky.

Za třetí jde o nastavení časového rámce. Podle něho v neposlední řadě, je třeba stanovit i časový rámec celého procesu. Zaměstnanci, spolupracovníci, by totiž měli mít možnost v dostatečném časovém předstihu vždy vyhodnotit dopady nových technologií na zaměstnanost, kvalitu a podmínky práce atd.

Podle Josefa Zbořila nikdo nepochybuje o tom, že podnikání a vše, co je s ním spojené je v procesu trvalých změn a samozřejmě, mění se i sociální postavení zaměstnanců, spolupracovníků, bez nichž nemůže žádný podnik v jakékoliv formě existovat.

Podle něho současná společenská a hospodářská situace se vyznačuje velkou turbulencí a přináší spíše nejistoty, než třeba i přechodná zklidnění. Dodal, že stále více se mluví o pojmu „velkého resetu“ a za daných okolností lze stěží dohlédnout, byť jen na proces změn, natož na cílový stav tohoto procesu. Načež upřesňuje, že přes tyto tzv. moderní trendy nelze přehlédnout, že práce je a zůstane hlavním zdrojem obživy jednotlivce i lidských společenství a společenského pokroku, proto bude nutno k hodnocení změn přistupovat velmi kriticky z pohledu „selského rozumu“. Jinak hrozí nebezpečí ztráty základní orientace v detailech a nových „pojmech“.

Dále uvádí, že ve studii a ostatních studiích projektu jsou analyzovány hlavní změny posledních let, jejich možné dopady na trh práce a zaměstnanost, formy organizace práce, a zároveň jsou hodnoceny i souvislosti mezi popisovanými faktory a vlivy. Studie tak mohou posloužit k lepší orientaci v této problematice. „Proto by bylo dobré vnést trochu strukturovaného ladu, aby ti, kteří se budou zabývat praxí přípravy a projednáváni kolektivních smluv na jakékoliv úrovni vždy věděli, o čem se mluví a především, jak se kolektivní smlouva, jako výsledek sociálního dialogu uplatní v reálné podnikatelské/odborové praxi,“ prohlásil.

Podle něho pro sociální dialog z poznatků současných i budoucích vyplývá, že vývoj je nutno sledovat velmi pozorně, reagovat pružně na stav především v aspektech vývoje ekonomiky a zaměstnanosti ve všech sektorech a společně se snažit o optimální a efektivní řešení. Tato řešení by měla v počátečních fázích zamezit zbytečným škodám a pro finální fázi krize by měla být orientována na co nejrychlejší zacelení škod a na to nejen v materiální, ale především sociální oblasti našeho života.

Poté se znovu vrací k dopadům pandemie, kdy konstatoval, že jednou z naléhavých nutností, na kterou pandemie upozorňuje, je potřeba přerozdělování od starších generací k mladším. Přičemž je nutné se zabývat konkrétními možnostmi, jak toho dosáhnout.

Dále vysvětluje, že práce z domova bude součástí „nového normálu“ i po odeznění pandemie. Načež dodal, že lze tvrdit, že pracovníci na dálku by měli za toto privilegium platit daň. Z vybraných částek by bylo možné financovat hmotné dotace pro osoby s nízkými příjmy, které nemohou pracovat na dálku, a tudíž na sebe berou více „staré ekonomiky“ a zdravotních rizik.

A konečně, jak dále uvádí, že zatím se nikdo příliš nezabývá tím, co si počít s prázdnými centry měst. Podle něho, že vzhledem k tomu, že se kanceláře a obchody zmenšují nebo centra opouštějí, existuje předpoklad, že jedním ze způsobů, jak se vyhnout zombie městům, je zvážit „radikální urbanismus“. Přičemž ten dává novým obyvatelům možnost převzít centra měst a rozvíjet je z velké části podle vlastního uvážení. Podotkl, že je to vývoj, který nelze ignorovat, a zvláště již při dnešní míře migrace v mnoha zemích se zanedbání problému stane časovanou bombou.

Současně také konstatuje, že sociální dialog pak ve své správné funkci by měl napomoci k uvedeným optimálním řešením, podle něho jen snílkové si ovšem mohou myslet, že při škodách, které světové a evropské společenství utrpělo, to vše bude „dobrým východiskem“ společenských změn, očekávaných v „Zelené dohodě“. Ta sama předpokládá především celosvětovou účast, což je iluze číslo 1, a využití technologií, což je iluze č. 2, a které ještě ani neopustily laboratoře. A při tom všem nelze pomíjet ani velmi ožehavé problémy bezpečnosti. Selhání v tomto případě nelze připustit, zdůrazňuje.

Josef Zbořil dále uvádí, že Komise předpokládá řadu návrhů na revize stávajících právních norem EU v situaci, kdy ještě ani nedošlo k plné implementaci legislativy balíčku „Čistá energie pro všechny Evropany“ z roku 2018 a nebyly vyhodnoceny reálné efekty této vlny legislativy, týkající se energetiky a klimatu, stejně jako v případě emisních cílů pro motorová vozidly pro roky 2025 a 2030. Hlavním sloganem návrhu by mohlo být: „ambiciózní, ambicióznější a ještě ambicióznější“ bez ohledu na dopady a důsledky, s cílem být „vůdčí globální silou“ v boji proti klimatickým změnám. Uvedenému politickému cíli pak Komise podřizuje vše, bez ohledu na náklady či efektivitu prosazovaných řešení, prohlásil.

Načež upozorňuje, že za řešení se vydávají technologie, jejichž masivní komerční uplatnění pak jednoznačně povede k dalšímu nárůstu cen energie a tak, jak je konstatováno a již prokázáno, nevyhnutelně bude stále rozšířenější energetická chudoba, byť je její definice zatím dosti vágní a rozsah rozdílný podle celkové hospodářské úrovně jednotlivých zemí. V celounijním měřítku budou i nadále velké rozdíly v emisích na obyvatele nebo na jednici HDP a samozřejmě, náklady se budou velmi významně lišit země od země.

Dále uvádí, že Evropská unie „Zelenou dohodu“ občanům EU prodává nepoctivým způsobem. Poukazuje na obrovská rizika projektu pro prosperitu, konstatuje, že ekonomický systém a samotnou demokracii by neměla být skrývána, ale měla by být otevřeně řešena.

Současně upozorňuje, že evropská Zelená dohoda a její cíl neutrality vlivu na klima do roku 2050 ohrožuje evropskou mega krizi, která povede ke ztrátě dobrých životních podmínek a pracovních míst.

Podle Josefa Zbořila se ukazuje, že revoluční důsledky klimatické agendy EU pro každodenní život jsou prozatím „stále relativně abstraktní“ a pro většinu domácností „stále přijatelné“. Cesta ke klimatické neutralitě však brzy bude vyžadovat drastické zásahy do výběru dopravních prostředků, velikosti bydlení, způsobu vytápění, držení elektronického spotřebního zboží, jakož i omezení spotřeby masa a tropického ovoce. A varuje, že tato omezení a jejich porušení nevyhnutelně vyvolají „obrovský politický odpor“.

Načež Josef Zbořil dále konstatuje, že dopad současné politiky v oblasti klimatu na každodenní život lidí je stále docela abstraktní a pro mnoho domácností přijatelný. Klimatická politika má podobu vyšších daní a poplatků za energii, které prodražují vytápění a mobilitu. Některé země stanovily minimální normy energetické účinnosti pro budovy nebo podobná pravidla v jiných oblastech. Klimatická politika uplatněná administrativně shora však neurčuje naše životy, dodává.

Současně uvádí, že na úrovni EU může dojít k velkým konfliktům ohledně distribuce, které mohou přispět k dalšímu rozdělení v rámci EU.

Zároveň si konstatuje, že je to právě sociální dialog, který naší společnosti na té nejvyšší (celoevropské) úrovni fatálně chybí. Přičemž dále poukazuje na nezastupitelnou roli sociálního dialogu a jeho praktické formy, tj. kolektivního vyjednávání, v jeho širokém pojetí na všech praktických úrovních. Sociální dialog a kolektivní smlouvy pak mohou poskytnout ochranu zaměstnanců v nejširším kontextu i s ohledem na nové aspekty, ovlivňující trh práce v současnosti i do budoucnosti, dodává.

Podle něho, rozvinutý systém sociálního dialogu tak může, v prostředí vzájemné důvěry a spolupráce aktérů sociálního dialogu a kolektivního vyjednávání, poskytnout realistickou ochranu i širšímu okruhu zaměstnanců tak, jak se s vývojovými společenskými a technologickými trendy mění. Proto je důležité trvale sledovat trendy, působící na trhu práce a vyhodnocovat je trvale na bázi, aby mohly být podchyceny včas a v dostatečné míře v sociálním dialogu a návazně i v praktickém kolektivním vyjednávání zvláště na národní, oborové a podnikové úrovni.