V minulých dnech se rozpoutala debata a hodnocení návrhu Energetického regulačního úřadu (ERÚ) o regulovaných cenách energií. Bývalý zmocněnec pro jadernou energetiku a někdejší generální ředitel elektrárenské společnosti ČEZ Jaroslav Míl, ve svém článku pro Hospodářské noviny, konstatoval, že řada zveřejněných komentářů různých odborníků se shodla, že to je daň za Green Deal. Své tvrzení podporují argumenty, že ceny elektrické energie musí být i do budoucna vysoké, protože řešíme globální oteplování, nebo že energetici zaspali a musíme si zvyknout na nové, realitě odpovídající vysoké ceny, respektive, že trhy jsou nervózní a na burze se to projevuje.
Podle Jaroslava Míla se však většinou jedná o polopravdy. Podle něho otázka, která se nabízí, je: „Co s tím a jaký bude další vývoj?“
Jaroslav Míl dále uvádí, že Evropa se vydala cestou pokrytí nákladů na změny v energetice podle německého vzoru. A to za peníze daňových poplatníků a spotřebitelů. Místo trhu, kde mezi sebou soupeří různé technologie a podnikatelské modely energetických společností, máme tzv. společný trh, kde mezi sebou soupeří jednotlivé státy. Vítězství je určeno jejich geografickou polohou, lidnatostí, kapitálovou silou, a především výší a úrovní maskování dotacína činnost svých energetických šampionů.
Na trhu dotací hradí náklady občané států jako koneční odběratelé energií, a protože to nestačí, rovněž jako plátci daní. Zisk z dodávek energií naopak zůstává u dodavatelských firem, u vlastníků komoditních burz, různých překupníků, obchodníků s energiemi atd. Jedinou podmínkou je splnění evropské legislativy, ustanovení národní legislativy, podmínek dotačních programů a využití politicky určené ekotechnologie. V České republice se to, podle Jaroslava Míla, velmi dobře definovalo jako socializace nákladů a privatizace zisků. Rizika volatilních cen se přenesla prostřednictvím PPA (přímý nákup elektrické energie od výrobce – pozn. red.) kontraktů na spotřebitele. Rizika podnikatelských projektů se přenesla formou CFD kontraktů na stát.
A tak se cena elektrické energie stala v rámci EU nástrojem ovlivňování konkurenceschopnosti v jednotlivých zemích. Postoj Německa vůči Francii a dalším evropským zemím z minulého týdne je toho jasným dokladem, konstatuje Jaroslav Míl.
V článku dále uvedl, že oteplování a dopad na životní prostředí jsou globální problém a představa, že to jde efektivně ovlivnit pouze na úrovni Evropy, je scestná. Informace o pokračující výstavbě uhelných elektráren na jiných kontinentech, které svým výkonem násobně překračují ukončované provozy v Evropě, jsou zlehčovány.
Vysoké ceny elektřiny
Podle Jaroslava Míla je energetika komplexní obor, kde zásah do jedné části jejího řetězce, vyvolává nutné změny v dalších oblastech. Zároveň sdělil, že vysoké ceny elektrické energie jsou přímým důsledkem toho, že si politikové, pod heslem „transformace energetiky“, začali z tohoto řetězce vyzobávat jeho jednotlivé části. Za peníze spotřebitelů je chtějí měnit v zájmu „vyšších cílů“, avšak mnohdy pouze v zájmu dodavatelských firem s cílem zajistit jim další zakázky.
Podle něho se nyní dostavil výsledek. Uvedl, že při pouhých cca 2500 MW instalovaného výkonu v České republice ve fotovoltaice (FVE) se cena za distribuci, přenos elektrické energie, jistič a systémové služby soustavy dramaticky zvyšuje. Absurdní je, že náklady platí všichni, tedy nejen ti, kdo zdražení způsobují a mají z něj ekonomický benefit.
Podle Jaroslava Míla životnímu prostředí tím nepomůžeme, viz zpráva UNECE Evropská hospodářská komise OSN – pozn. red.) z roku 2021. Navíc, podle něho, budeme muset investovat do plynových a paroplynových zdrojů, protože fotovoltaika vyrábí jen cca 11 procent potřebného času. Nárůst FVE na 15 tisíc MW instalovaného výkonu do roku 2030 předpokládá ČEZ, na 20 tisíc MW, okolo roku 2040, si přeje ministerstvo životního prostředí. Načež konstatuje, že v létě je potřebný výkon k zajištění provozu energetického systému pouhých 4500 MW. I kdyby se zvýšil na 7000 MW, kam ve slunečných dnech umístíme výkon 20 tisíc MW ve FVE, v případě větrných dnů i 1500 až 3000 MW ve větrných elektrárnách a dalších cca 4000 až 6000 MW v provozovaných jaderných elektrárnách?
Podle Jaroslava Míla přitom nemluvíme o tzv. vynucené výrobě v závodních elektrárnách a u dodavatelů tepla pro velké městské aglomerace. Je evidentní, že lidem, kteří si pořídili FVE, bude distributor muset v takové situaci elektrárny odpojovat. Z titulu zcela neuváženého investování ve výši minimálně 1100 miliard Kč do obnovitelných zdrojů energie, dále cca 40 miliard Kč za nové plynové a paroplynové zdroje o celkovém výkonu cca 3000 MW, které musí stabilizovat soustavu v době, kdy nestabilní zdroje nefungují, a řádově 150 až 300 miliard vyvolaných investic do distribučních soustav a přenosové soustavy, budujeme velmi nestabilní systém, který sníží komfort spotřebitelů a v konečném důsledku ještě více zatíží na životní prostředí.
Jaroslav Míl si dále položil řečnickou otázku: Jak to napravit? Podle něho prvním krokem k nápravě je výpočet konečných cen pro spotřebitele, analýza konkurenceschopnosti evropské ekonomiky, sociálních dopadů, vyčíslení snížení globálních emisí CO2 a zastavení obchodování s emisními povolenkami formou spekulací. Po seznámení s celkovým přínosem pro obyvatele žijící v EU a získáním jejich podpory, redefinování Green Dealu v oblasti energetiky, dopravy a bydlení, potřebujeme stav, kdy dodávka elektrické energie bude spolehlivou službou za ekonomické náklady, bez dotací na úkor dalších generací. Kdy spotřebitel nebude v rámci regulovaných cen platit za vícenáklady soustavy vyvolané někým jiným.
Není důvod zvyšovat ceny elektrické energie. Platby za regulované služby a poplatky je možné rozložit do dvou či tří let. Zároveň je nezbytné prověřit, zda se jedná o investice, které již proběhly, a zda tam nejsou zahrnuty i další plánované. V neposlední řadě by měla být znovu hodnocena rentabilita aktiv v distribuci a přenosu. Jde o investice v podstatě s nulovým rizikem pro investora. V regulačním období do roku 2020, v době, kdy banky poskytovaly hypotéky za méně než dvě procenta, byl WACC 7,95 procenta před daní.
Co se silové složky energie týče, tvrzení, že existuje povinnost obchodovat na burze v Lipsku a že v EU funguje evropský transparentní trh, podle Jaroslava Míla, snad již nikdo nevěří. Povinnost obchodovat na burze nebyla a není. Povinnost mít ceny burzy uvedené jako referenční v dodavatelských kontraktech také ne. Tvrzení, že hlavní příčinou byl vojenský útok na Ukrajinu, také neplatí. To, že evropský trh neexistuje, je dáno tím, že nemá dostatečné přenosové kapacity. Tak jako my nemůžeme dovážet tzv. levný proud z německých off-shore větrných elektráren (levný je dočasně, a to proto, že je dotován), tak není možné vyvézt všechnu elektřinu z České republiky. Existovaly a existují pouze oddělené obchodní zóny se svými vnitřními pravidly.
Nemusíme následovat německý vývoj
V současné době probíhá v rámci EU takzvaný trialog, tedy dohadování o redefinování podmínek na trhu mezi Komisí, Radou EU a Evropským parlamentem. Je neskutečné, jaký tlak ti, kteří mají největší zisky a nulovou zodpovědnost, vyvíjí, tak aby jim řada politiků a úředníků „šla na ruku“.
Naše jaderné elektrárny vyrábí elektřinu, a to za jedny z nejnižších nákladů v celé Evropě. Jsou a mají být základním kamenem cenové stability v ČR. Uhelné elektrárny mají jedny z nejlevnějších vstupů na našem kontinentu a jejich největší nákladovou položku tvoří manipulovaná cena emisních povolenek. Už proto není důvod, aby ceny silové elektřiny pro spotřebitele byly na úrovni 3,5 až 4,5 Kč/kWh nebo na úrovni vládního stropu.
Chtít po německých politicích, aby dnes sdělili národu, že platí dvakrát více za elektrickou energii, než je potřebné, je nereálný požadavek. Nejde jen o sdělení, že žádná elektřina z fotovoltaiky a větrných elektráren není zadarmo. Po pochybení ve vztahu k Rusku, Číně, v migrační politice by to bylo čtvrté pochybení v krátkém čase. Aby Německo nezačalo prohrávat svoji dominanci i v Evropě, tak do řešení jejich problému zahrnulo i své sousedy.
Nejlepší příklad, jak je to u našich sousedů, dokládá výsledek jednání kancléře Scholze s prezidentem Macronem. Byla učiněna dohoda, že nově budované jaderné elektrárny budou mít stejné podmínky financování jako OZE. Nicméně, německý kancléř si vymínil, že se to nebude vztahovat na dnes provozované bloky, protože by Francie měla konkurenční výhodu před Německem. Jen se zapomnělo, že německá vláda více než 200 největším firmám v zemi již řadu let dotuje cenu energie tak, aby firmy byly konkurenceschopné. To si ovšem žádná vláda v Evropě v takovém a ani násobně menším rozsahu nemůže dovolit.
Minulý týden navíc Německo schválilo další stovky miliard podpory pro své firmy s tím, že zcela dosud ignorovalo Evropskou komisi. Německo si vyjednalo i kapacitní mechanismy na uhelné a plynové zdroje. Česká republika promarnila příležitost zhruba před pěti lety, kdy to šlo provést. Dnes je nám s absurdními argumenty vysvětlováno, že už to udělat nemůžeme. I to mělo být podmínkou při schvalování Green Dealu v roce 2021.
Podle Jaroslava Míla to zle napravit, protože Česká republika je oddělenou obchodní zónou a nemusí slepě následovat německý vývoj, jak lidem u nás obecně tvrzeno. Ceny u nás by se měly odvíjet od výrobních nákladů energetického mixu v České republice, a ne od uměle stanovených limitů. Nová jaderná elektrárna by, při státním financování a WACC (vážený průměr nákladů kapitálu, což je úroková sazba, kterou firma v průměru musí platit těm, kdo financují její aktiva – pozn. red.) čtyři procenta měla vyrábět za přibližně 50 eur na MWh (v dnešních cenách). To je okolo 1200 Kč/MWh, tedy za 1,2 Kč/kWh.
Náš zákon o opatřeních k přechodu k nízkoemisní energetice z roku 2021 zajišťuje, že spotřebitelé by neměli být manipulacemi na tzv. trhu poškozováni a tato cena by pro ně měla být referenční. Stačí, dle zmíněného zákona, pouze ustanovit státního obchodníka. Načež se Jaroslav Míl ptá: Proč se tak přes všemožná prohlášení a sliby ještě nestalo? Proč nevytvoříme tlak na redefinici systému obchodování s povolenkami? Proč si nevezmeme za vzor maastrichtská kritéria a proč pro vstup do společného energetického prostoru neprosadíme povinnost dostatečné výrobní kapacity a dlouhodobých kontraktů? Podle něho by každý stát musel doložit Evropské komisi, že má zajištěnu dodávku a elektrické energie pokrývající jeho spotřebu z 80 procent na minimálně 20 let dopředu, na deset let z 90 procent a na pět let z 95 až 100 procent předpokládaného vývoje.
Pokud bude Evropská komise Německu umožňovat ekonomickou kolonizaci sousedů, konstatuje Jaroslav Míl, musíme prosadit využití krizových opatření a místo dotací a zadlužování dalších generací odvíjet cenu elektřiny v Česku od výrobních nákladů a přiměřeného zisku energetického mixu v dané obchodní zóně, kterou je naše země. Jedině toto je, podle něho, cesta, jak bez dotací udržet konkurenceschopnost českého průmyslu, jak srazit stále vysokou míru inflace, jak ponechat více peněz domácnostem a jak nastartovat domácí poptávku, která povede k růstu.