Zhodnocení současné ekonomické situace České republiky a její další výhledy v kontextu politiky Zeleného údělu v rámci EU – to byl hlavní námět Mezinárodní ekonomické konference Asociace samostatných odborů, která se uskutečnila v pátek 3. března v Lichtenštejnském paláci na pražské Kampě, tedy v objektu Úřadu vlády ČR.

Během konference promluvila řada odborníků k různým aspektům vývoje české ekonomiky a naší společnosti. Jedním z nich byl i profesor Petr Fiala z 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který se zaměřil na srovnání úrovně českého zdravotnictví se zdravotnictvím ve vyspělých západoevropských státech a v USA. V této souvislosti si svoji přednášku rozdělil do tří částí, a to v prvé řadě hovořil o ekonomice zdravotnictví, kde porovnal objem výdajů českého státu s objemem peněz v USA a v západní Evropě. Ve druhé části vysvětlil složitou a neutěšenou situaci v oblasti lidských zdrojů, to je zejména nedostatku lékařů a zdravotních sester v našich nemocnicích. Ve třetí části svého vystoupení se věnoval charakteristice českého zdravotnictví, jako systému, který má zatím velmi daleko k tomu, aby se, zejména v ekonomické oblasti, dostalo na stejnou úroveň, jak funguje zdravotnictví v západoevropských zemích, původní EU-15, dnes EU-14.

Ekonomika ve zdravotnictví je složitý problém

Když profesor Fiala začal hovořit o ekonomice českého zdravotnictví, poznamenal, že v tomto případě jde o tak složitý problém, jako je vyléčit velmi těžce nemocného pacienta, kdy je nutné ho léčit komplexně, nikoliv jen z hlediska léčby jedné či několika nemocí. V této souvislosti, ve svých úvodních slovech, přešel k problematice fungování českého zdravotnictví, jako systému. Přičemž prohlásil, že naše zdravotnictví netvoří žádný systém, v tom pravém slova smyslu, jako je tomu v západoevropských zemích. Konstatoval, že nejsmutnější a nejtragičtější situace u nás je v následné péči o pacienty, o naše občany, což souvisí i s tím, že naše nemocnice jsou v nedobrém stavu. Upozornil, že v České republice je asi 3x více fakultních nemocnic, než je tomu ve vyspělém světě. Navíc, provoz v těchto našich fakultních nemocnicích je drahý a systém českého zdravotnictví není schopen jejich provoz financovat.

Načež dodal, že je to dáno i tím, že některé obory ve zdravotnictví jsou lukrativní, přičemž naši spoluobčané je financují ze svých daní a přitom peníze, které do těchto ziskových oborů přicházejí, jsou mnohdy vyváděny mimo samotný obor, prostě mimo české zdravotnictví. Pokud jde o prodělečné obory, jako je již zmiňovaná následná péče, typické pro ně je to, že zdravotní sestry tam nechtějí pracovat, protože jsou tam nízké platy či mzdy, a to ve srovnání s jinými obory. Rovněž i lékaři mají pocit nízkých výdělků a také i oni z tohoto oboru utíkají pryč.

Profesor Petr Fiala poté prohlásil, že se u nás zatím neví, zda si máme v České republice zvolit model západoevropského zdravotnictví, který je nejefektivnější, nebo model tržního zdravotnictví, který existuje v USA, který stojí hodně peněz, ale přitom nemá skoro žádný efekt. U nás existuje „hybrid“, který trpí řadou neduhů, potažmo nedostatkem prostředků, neboť na 5X draží model USA nemáme zdroje, a ty, které máme často nevydáváme efektivně.

České zdravotnictví: Jedna třetina peněz, oproti Západu

Poté se profesor Petr Fiala věnoval problematice ekonomiky ve zdravotnictví s tím, že příznačné pro české zdravotnictví je především to, že lékaři, a také i zdravotní sestry, utíkají z našich nemocnic do západoevropských zemí, kde mají potom mnohem vyšší platy a rovněž i lepší pracovní podmínky. Podle něho je to dáno ekonomikou českého státu. Přestože jsme v posledních letech dosáhli již 94 % HDP, ve srovnání s vyspělými západoevropskými zeměmi, čeští zdravotníci musejí vyjít s jednou třetinou příjmů, ve srovnání s lékaři a zdravotními v nemocnicích ve vyspělých západoevropských zemích. A jak k tomu poznamenal, pro naše zaměstnance je to přirozeně těžko pochopitelné, proto, když mohou, jsou-li jazykově vybaveni, tak odcházejí do zahraničí. Podle profesora Fialy tento problém českého zdravotnictví u nás existuje již přes 20 let, a žádná česká vláda, které se zde za tuto dobu vystřídaly, s tím nic neudělala.

Zároveň pro názornost účastníkům konference promítl několik statistických údajů, na základě dat Eurostatu. Podle nich výdaje na české zdravotnictví dlouhodobě oscilují mezi 7 až 7,5 HDP (hrubého domácího produktu), zatímco v EU-15 (EU-14) je to nejméně 10 % HDP, a v některých zemích i více. Takže, když se vezme částka zhruba 1500 euro u nás a 4500 euro v zemích EU-15 (EU14), jde skutečně jen o jednu třetinu výdajů na české zdravotnictví oproti vyspělému Západu. Mimochodem, při srovnání se Švýcarskem jde o jednu čtvrtinu a se Spojenými státy americkými o jednu pětinu.

Podle další tabulky, v roce 2021 činil HDP v České republice 6.221 mld. Kč s tím, že předpoklad pro rok 2022 činil 6.618 mld. Kč. Přičemž, podle těchto údajů, kdyby se na české zdravotnictví dalo 10 % HDP, jako je tomu na Západě, tak by mohlo disponovat „jen“ 661 mld. Kč. Tím by se přiblížilo zhruba polovině výdajů sousedního Rakouska a Německa, to je u nás cca 2000 euro na osobu ve srovnání s 5000 euro na osobu v obou sousedních zemích. Přitom, jak profesor Fiala ve svých údajích dále upozornil, základní položky pro zdravotnictví se ale v České republice nakupují za „světové“ ceny. Mínil tím výdaje na energie, léky, přístroje, zdravotnický materiál apod.

Řešením je vydávat více peněz na zdravotnictví než v EU-15

Profesor Fiala následně konstatoval, že když jsou tyto české výdaje třetinové, oproti západoevropským zemím, tak abychom západní Evropu dohnali a předehnali, museli bychom v několika příštích letech vydávat na zdravotnictví mnohem více peněz, než vydávají západoevropské státy. Ale, Česká republika takto nepostupuje, a to již přes 20 let. Přičemž dodal, že tyto přírůstky na zdravotnictví by měly být zhruba ve stejné výši, jako byly výdaje v době covidové, to je v roce 2021, kdy byla ve výši kolem 50 miliard korun. Ovšem, znamenalo by to, aby tyto výdaje státu na české zdravotnictví byly každoročně vyšší než v předcházejícím roce. Problém spočívá v tom, že tomu tak není.

Nevyužité peníze na účtech zdravotních pojišťoven?

Přitom na účtech zdravotních pojišťoven se hromadí finanční prostředky, které nejsou v českém zdravotnictví dostatečně využité. V současné době je to částka ve výši asi 62 miliard korun. Jediný užitek těchto „ladem“ ležících peněz spočívá, podle profesora Fialy, v tom, že opticky snižují státní dluh České republiky. Je to kvůli tomu, že tyto peníze leží na účtech řady veřejných institucí. V tom spočívá jejich plus, dodal. Načež, v této návaznosti, zopakoval, že nejhorším na tomto systému je to, že se naše vláda, vlastně celá společnost, zatím ještě nerozhodla, jaký model zdravotnictví u nás zavedeme, zda západoevropský či americký. U nás funguje jakýsi hybrid, který je však absolutně nefunkční.

Čeští občané stráví v nemoci o 10 let více než bohatí Švédové

V další části svého vystoupení profesor Fiala poukázal na jeden závažný problém, který komplikuje celý náš zdravotní systém, a to, že česká populace je daleko více nemocná, než je tomu ve vyspělých západoevropských zemích. Načež uvedl, že se tímto problémem v minulosti již zabýval profesor Jan Holčík, odborník na sociální lékařství a veřejné zdravotnictví z lékařské fakulty z Masarykovy univerzity Brno, který, na základě údajů WHO (Světové zdravotnické organizace), srovnával nemocnost našich obyvatel s jinými národy. Zjistil, že například v 60. letech minulého století naši občané prožili ve zdraví asi tolik, jako tehdejší obyvatelé ve Švédsku. Ale, za těch 50 let, co od té doby uplynulo, se to tak posunulo, že naši spoluobčané stráví v nemoci asi o 10 let více než bohatí Švédové.

Příčinou zvýšené nemocnosti lidí jsou nízké finanční výdaje

Samozřejmě, že profesor Fiala, jako jeden důvodů tohoto vývoje, vidí v nedostatku peněz na české zdravotnictví. Podotkl, že jestliže ve Švédsku vydávají 6000 euro na hlavu ročně, v České republice je to, v přepočtu, 1600 euro. Proto tento velký rozdíl ve výši sumy peněz vidí jako komplikující faktor, který situace v českém zdravotnictví nadále zhoršuje. Přičemž dodal, že v ostatních západoevropských zemích jsou na tom tamní občané obdobně, tedy jako Švédové.

Ovšem, paradoxem je, že skoro stejný obraz, jako je tomu v zemích střední a východní Evropy, co se týče dožití věku, je vidět i ve Spojených státech amerických. Přitom je to nejbohatší a zároveň i nejnákladnější zdravotnictví ve světě, ale je vidět, že produkuje stejné chyby jako zdravotnictví států střední a východní Evropy.

Profesor Fiala v této souvislosti upozornil ještě na jednu věc, a to, že statistické vykazování českého zdravotnictví neodpovídá celosvětové metodice, takže v České republice do provozních výdajů se započítávají i kapitálové výdaje. Výsledkem je, například při srovnání s Německem, že Němci vydávají na jejich zdravotnictví více peněz, protože v jejich statistických údajích nejsou započteny kapitálové výdaje. Takže, tato skutečnost ukazuje, že výsledný efekt je u nás ve skutečnosti ještě horší, než vykazují čísla statistických údajů.

Nedostatek lidských zdrojů ve zdravotnictví je vážný problém

Poté se profesor Fiala věnoval druhému problému českého zdravotnictví, a to značnému nedostatku lidských zdrojů čili chybějících lékařů a zdravotních sester v našich nemocnicích. Podle něho jde ale o problémy, který se týká i vyspělých západoevropských zemí a také i Spojených států amerických. Ukazuje se totiž, že i v těchto zemích nechtějí lidé ve zdravotnictví pracovat. Důvodů, podle nich, je několik. V prvé řadě je to nedostatek peněz na výplatních páskách ve srovnání s jinými obory lidské činnosti.

Druhým momentem, který v tom hraje značnou roli, je i to, že na lékaře se musí dlouho studovat, přitom jde o náročné studium s tím, že se lékaři, po absolvování lékařského studia, musí ještě dále vzdělávat a získat praxi, aby mohli v nemocnicích vykonávat svoji profesi samostatně, nikoliv pod odborným dozorem, jako prvních pár let po studiu. V české republice se tento problém týká i zdravotních sester.

Kdo umí německy, výborně se uplatní v německých nemocnicích

Ale, jak profesor Fiala dále uvedl, nedostatek lékařů a zdravotních sester na Západě vede k tomu, že západoevropské nemocnice, případně i americké, hledají své nové zaměstnance v zahraničí. V rámci Evropské unie jde především o lékaře a zdravotní sestry ze zemí střední a východní Evropy. Výsledkem tohoto náborového tažení západoevropských, zejména německých nemocnic je to, že v České republice chybí asi 3000 zdravotních sester a několik tisíc lékařů. Protože, kdo se dobře naučí německy, aby mohl komunikovat s tamějšími lékaři a hlavně pacienty, odchází od nás pracovat do sousedního Německa. Vždyť tito mladí lékaři, jichž se to týká nejvíce, mají výhodu v tom, že po našem lékaři, jako je tomu přirozeně i na Západě, se vyžaduje ucelené lékařské vzdělání, znalosti atd. Přičemž samotný výkon práce ať již jde o nemocnici v bavorském Mnichově či v Hranicích na Moravě nebo v Českých Budějovicích, je v podstatě stejný. Takže lékař, ale i zdravotní setra, může, pokud umí německy, okamžitě přesedlat a přejít pracovat do sousedního Německa, a to za mnohem vyšší plat a rovněž i za mnohem lepší pracovní a osobní životní podmínky.

Podle profesora Fialy zdravotníci v České republice mají, oproti jiným profesím, tzv. „komparativní výhodu“, neboť jejich práce je přibližně stejná a podléhá podobným předpisům ve všech zemích EU, zatímco například právníci, učitelé či účetní a jiné profese, tak snadno v zahraničí nezakotví. Proto mohou lékaři i sestry v západní Evropě počítat s jejich výdělky, což jsou násobky českých. Proto také lékaři z České republiky, jako vysoce erudovaní odborníci, najdou uplatnění nejčastěji již v sousedních zemích EU-15, což se často týká i sester v příhraničí.

O platových rozdílech v německých a českých nemocnicích

Načež, aby profesor Fiala dokladoval svá tvrzení o tom, jaké jsou platové a pracovní rozdíly v práci lékařů a zdravotních sester v německých a českých nemocnicích, uvedl také několik čísel a údajů v rámci srovnání obou systémů. Konstatoval, že lékař v německé nemocnici, který je ve věku kolem 45 let, který má atestaci a odsloužil si určitou praxi v oboru, tak jeho základní plat či mzda činí zhruba od 8.000 do 8.500 euro za měsíc, což je v přepočtu zhruba, podle kolísání kurzu, od 180.000 do 200.000 korun měsíčně. zdůraznil, že tento plat či mzdu lékař bere za základní odpracované hodiny, to je bez přesčasů a služeb v sobotu, neděli a o svátcích.

Poté uvedl další příklad, primáře před důchodem, který, opět bez přesčasů a služeb o víkendech a svátcích, má základní plat či mzdu ve výši cca 11.000 euro. Ve srovnání s ním primář v české nemocnici, podle tabulek a grafů, které ukázal přítomným účastníkům konference, má základní plat/mzdu 67.000 Kč. Připomněl, že celkový příjem českého lékaře je ovlivněn obrovskými objemy přesčasové práce, kdy mnoho lékařů měsíčně odpracuje i dvojnásobek pracovní doby oproti běžnému zaměstnanci.

Pokud jde o zdravotní sestry, v Německu má základní plat či mzdu ve výši 2500 až 3000 euro, zatímco v české nemocnici dostane sestra-specialistka na základním platu, po dvaceti odpracovaných letech, 37.000 Kč měsíčně, což je podstatně méně, než je přepočet německé mzdy na koruny.

Vzdělávání zdravotníků je nutné vrátit k původnímu systému!

V další části svého vystoupení se profesor Fiala zaměřil na otázku, jak funguje či nefunguje systém vzdělávání českých lékařů a zdravotních sester, který byl zaveden před několika lety. Přitom uvedl, že pokud jde o pregraduální vzdělávání (bakalářské a magisterské studium na vysokých školách pozn. red.) našich lékařů je vcelku na dobré úrovni. Načež dodal, že nenachází rozdíly mezi tímto studiem na našich vysokých školách a západoevropskými vysokými školami, protože náš systém tohoto vzdělávání již byl s tím západoevropským harmonizován.

Ale, podle něho, vznikl problém, který se týká postgraduálního vzdělávání (nástavbové studium po absolvování vysoké školy – pozn. red.), kdy byla u nás přijeta novela zákona č. 95/2004 Sb., o způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. Právě tato novela české zdravotnictví odsunula někam mimo Evropu, konstatoval profesor Fiala. Načež uvedl, že v letech 2006 až 2009 byl u nás zaveden systém tzv. „rezidenčních míst“ a systém „atestací“, který je málo přátelský jak k mladým lékařům, tak i k regionálním a menším nemocnicím. Nový systém funguje totiž tak, že když chce lékař získat atestaci, což je nezbytný předpoklad pro samostatnou lékařskou činnost, tak daleko lépe, účinněji a komfortněji získá tuto atestaci na našimi hranicemi, v některé západoevropské zemi. Důvodem tohoto neutěšeného stavu, to je získat atestaci v českých nemocnicích, je skutečnost, že díky zavedení systému tzv. rezidenčních míst, lékařova mateřská, regionální nemocnice musí mladému lékaři během tohoto atestačního období vyplácet mzdu, zatímco on odchází pracovat, a získávat zkušenosti z praxe pro svoji atestaci, do některé fakultní nemocnice, ať již v Praze, Brně či Olomouci, popřípadě v jiné části republiky.

Takže, když profesor Fiala shrnul své výtky k současnému systému postgraduálního vzdělávání lékařů, prohlásil, že systém praxe a vzdělávání lékařů je třeba zásadně změnit, nebo další cestou, jak z toho ven, je vrátit se k původnímu modelu, to je před rok 2006!

Zároveň k tomu dodal, že systém postgraduálního vzdělávání u nás klade našim mladým lékařům mnoho překážek, s nimž se v zemích EU-15 nesetkají. Proto jsou, spolu s násobnými platy, nemocnice ve vyspělých zemích EU pro mnoho z nich daleko přitažlivější než zůstávat v českém zdravotnictví.

Rovněž vzdělávání zdravotních sester je u nás komplikované!

Poté se profesor Fiala logicky věnoval problematice vzdělávání zdravotních sester, které je u nás velmi komplikované, a které jim brání snadnému vstupu do tohoto oboru, po absolvování předepsaného vzdělání. Zároveň uvedl, že v důsledku těchto komplikací chybí v České republice řádově 3000 zdravotních sester, a to především v nemocnicích. Načež dodal, že toto je oficiální statistika, přičemž reálná skutečnost bude asi mnohem horší.

Důvodem proč tomu tak je, je opět změna systému vzdělávání zdravotních sester, k níž před několika lety došlo. Dřívější model 4letých středních zdravotních škol, který například platí v sousedním Německu, našim zdravotním sestrám dával kvalitní vzdělání, takže naše sestry nacházely, v podstatě pořád nacházejí, dobré uplatnění nejen v České republice, ale i v jiných zemích EU. Profesor Fiala dále vysvětlil, že v současnosti musí mít všeobecná sestra vysokoškolské vzdělání, to je s titulem Bc. či Mgr., nebo Vyšší odbornou školu (VOŠ) s titulem Bc. či DIS. Potom tuto školu zakončí ve svých 22 až 23 letech. Po nástupní praxi může pracovat samostatně, tzv. „bez dozoru“.

Naproti tomu „praktická sestra“ končí v 18 nebo 19 letech, ale jedná se o nižší vzdělání, než tomu bylo dříve během 4letého středoškolského vzdělání. Přirozeně, že během své praxe v ordinacích má i nižší kompetence, jaké zdravotní úkony může či smí sama provádět. Například nesmí pacientům dát injekce či jiné zdravotnické aplikace. Je sice pravdou, že na stupeň „praktická setra“ je vyžadováno vyšší vzdělání, než tomu bylo dříve v případě tzv. nižšího zdravotnického personálu, ale ve srovnání s Rakouskem či Německem, tento systém vzdělávání často vyhání zdravotní sestry u nás do méně náročných profesí mimo obor anebo do příhraničních zdravotnických zařízení v zahraničí. Podle profesora Fialy se tyto faktory, to je společně i s „vyhořením“ po Covidu-19, se podepsaly na jejich odchodech z oboru a na zavírání mnoha oddělení českých nemocnic.

Nesystémové momenty českého zdravotnictví

V závěru svého vystoupení profesor Fiala znovu promítl účastníkům konference opět slajd, v němž poukázal na některé nesystémové momenty českého zdravotnictví. Znovu sem zařadil problematiku následné a dlouhodobé péče o pacienty, která, ve srovnání se zeměmi EU-15 (EU14) není vyřešena na takové úrovni, jako u nich.

K druhému problému patří i to, co již říkal na počátku své přednášky, to je srovnání sítě nemocnic v EU15 (EU14) se sítí nemocnic v České republice. Do této kategorie přirozeně patří i subsidiarita a pyramida lůžkové péče, čímž měl nejspíše na mysli fakt, že pacienti s běžnými nemocemi by se měli léčit v regionálních a místních nemocnicích, zatímco pacienti v těžkém, až kritickém stavu, by měli být ošetřeni a léčeni v nemocnicích vyšší kategorie, to je ve fakultních nemocnicích či jiných specializovaných zdravotnických zařízeních. Ostatně tuto zásadu potvrzuje i skutečnost, že při automobilové nehodě či železničním neštěstí letí pro těžce zraněné pacienty vrtulník letecké záchranné služby a dopravuje je k operaci a následnému ošetření a léčení do nejbližší fakultní nemocnice.

Přirozeně, že vážným problémem, o němž profesor Fiala rovněž hovořil v úvodu svého vystoupení, je i to, že v českém zdravotnictví existují tzv. „lukrativní“ a „prodělečné obory“, a že se vyplácejí různé úhrady za stejnou práci.

Jiným vážným momentem, se kterým se české zdravotnictví potýká jsou vzájemné vztahy ambulantního sektoru vůči nemocničnímu, kdy se české nemocnice potýkají s nedostatkem lékařů i zdravotních sester, zatímco privátní lékaři, ať již praktičtí či ambulantní specialisté mají stejné, ne-li vyšší mzdy za odvedené a vykázané zdravotní výkony, a navíc nemají služby o víkendech a svátcích. Ostatně tyto vzájemné vztahy obou sfér lékařské a zdravotní péče se markantně projevují i v oblasti lékařské pohotovostní služby, kterou dnes v České republice vykonávají, až na pár odlišných případů, jen nemocnice. Proto také profesor Fiala doporučil dobře fungující nizozemský či německý model fungování tohoto systému.

K tomu nejzávažnějšímu rozhodnutí, kudy se má české zdravotnictví dále ubírat patří to, zda si v České republice zvolíme model neziskového zdravotnictví, jako je tomu v zemích EU-15(EU-14) nebo tržního zdravotnictví, jako je tomu v USA. Podle profesora Fialy se tím, ale v České republice zatím nikdo nezabývá.