Rozhovor s předsedou Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů Martinem Engelem

Lékařský odborový klub – Svaz českých lékařů (LOK-SČL), spolu s Odborovým svazem zdravotnictví a sociální léče ČR (OSZSP ČR), nesouhlasí s nedávným rozhodnutím vlády o snížení státního příspěvku za státní pojištěnce. Jak se to odrazí z hlediska další zdravotní péče státních pojištěnců?

Naše dva odborové svazy, tj. LOK-SČL a OSZSP ČR, již několik let usilují o tom, aby vlády postupně zvyšovaly finanční částky za státní pojištěnce, které stát odvádí zdravotním pojišťovnám. To je, aby byla zajištěna odpovídající zdravotní péče pro tyto pojištěnce. Toto zvyšování státního příspěvku za státní pojištěnce, které jsme přirozeně vyžadovali u předchozích vlád, tak logicky požadujeme i po současné vládě. Proto nás nemile překvapilo, že tato vláda chce snížit od 1. července 2022 výši státního příspěvku z 1967 Kč na 1567 Kč měsíčně. To je, podle nás, ze strany vlády naprosto nezodpovědné, zvláště při současné nedobré situaci českého zdravotnictví. Ještě horším výsledkem tohoto vládního rozhodnutí je to, že dohoda na příští rok, tj. pro rok 2023, je vlastně jen na úrovni 1900,- Kč měsíčně, což je výrazně méně, než tomu bylo v roce 2021. Znamená to, že se na hodnoty roku 2022, to je na ty, které byly před snížením státního příspěvku, dostaneme až někdy v roce 2025. To je pro nás absolutně nepřijatelný scénář, vzhledem k tomu, čemu musí zdravotnictví čelit.

Existují nějaké šance, že by vláda v tomto případě, pod tlakem událostí, přece jenom svůj přístup změnila?

Řekl bych, že šance na změnu stanoviska jsou u této vlády velice malé. V celé vládní koalici totiž existuje naprostá shoda. Pokud jde o české zdravotnictví, představitelé vládní koalice mne ujišťovali, abych zůstal v klidu a nelámal si s tím hlavu, protože, podle nich, české zdravotnictví padnout na kolena nemůže. Prostě to nedopustí s tím, že v případě potřeby finanční prostředky do českého zdravotnictví navýší. K tomu mohu jenom podotknout, že v tomto případě platí starý, ale pořád platný argument, že se z celku snáze bere, než se tam dává. Takže, tato původně sjednaná částka 1967 Kč pro státní pojištence se měla rozhodně ponechat a nekrátit ji.

V našich předchozích rozhovorech jsme několikráte hovořili o špatné personální situaci v českých nemocnicích. Jak vypadá současná situace?

K tomu mohu jenom říci, že personální situace v českých nemocnicích, zejména v menších městech, se ještě zhoršuje. Řekl bych, že žádné zlepšení této situace patrné není. Byť nás vládní představitelé ujišťují, že k tomu časem dojde. Myslím si, že myšlenka, která z vládních lavic zazněla, že nám v souvislosti se současnou uprchlickou vlnou pomohou ukrajinští lékaři a zdravotníci, že to byl jakýsi pokusný balónek s cílem uklidnit nás, zdravotníky, i celou naši veřejnost. Vždyť, jak mohou tito ukrajinští uprchlíci rozšířit stavy lékařů a zdravotnického personálu, když není ani zřejmé, kolik jich k nám vlastně přišlo. Pokud někdo z nich v nemocnicích bude pracovat, budou to sotva jednotlivci.

Dostáváme se ovšem k otázce, co nás, zdravotníky v nemocnicích, čeká dále? Jenom připomenu, že v uplynulých dvou letech, díky covidové pandemii, byla práce lékařů a ostatního zdravotnického personálu v nemocnicích mnohem náročnější, než tomu bylo dříve. Pro nemocniční personál to bylo opravdu těžké, jak po psychické, tak i po fyzické stránce. Lidé ani nemohli čerpat dovolenou. Nebyl ani čas na odpočinek po ukončení směny. Výsledkem nakonec je i to, že řada lékařů odchází raději do ambulantní sféry, než aby se nadále stresovala v nemocničním prostředí.

Náročná a zároveň i záslužná práce lékařů a zdravotních sester v době pandemie byla impulsem ke zvýšení zájmu o studium na lékařských fakultách a středních zdravotních školách…

Řekl bych, že zájem o studium na lékařských fakultách i na středních zdravotnických školách se sice zvýšil, avšak naráží zároveň i na kapacitu učeben. Zároveň musím dodat, že je zde jedno velké ale. To je, že vláda nemyslí na naše zdravotníky tak, aby jim přidala na platech alespoň k pokrytí současné dvouciferné inflace, která hrozí, že na podzim bude ještě vyšší. Přitom příjmy lékařů a ostatního zdravotnického i nezdravotnického personálu se, díky inflaci, propadají. Podle mého názoru to bude mít značný vliv i na ty studenty, kteří byli přijati ke studiu. Z hlediska psychologie se nelze divit tomu, že tito mladí, a většinou dobře jazykově vybavení, budou myslet na odchod do zahraničí, případně, že se stanou ambulantními specialisty či praktiky ve svých soukromých ordinacích.

V našich dřívějších rozhovorech jsme také hovořili o demografickém vývoji, pokud jde o lékaře či střední zdravotnický personál v nemocnicích….

  To, že se o 15 % navýšil počet studentů na lékařských fakultách je za současných podmínek, organizačně již velmi na hraně. Pokud nevytvoříme podmínky, které by byly pro naše budoucí lékaře srovnatelné s úrovní lékařů na Západě, tak z nich pořád budeme vychovávat lékaře pro bohatší země. Ovšem, to neznamená, že bychom jim měli bránit v jejich odchodu na Západ nějakým administrativním opatřením. To nepřipadá v úvahu! Jediným receptem pro jejich setrvání v ČR je zlepšení pracovních a finančních podmínek. Prostě se přibližovat k těm podmínkám, které existují na Západě. Dá se říci, že zatím nikdo nevymyslel nic jiného.

Přišli k nám ukrajinští uprchlíci. Někteří jsou lékaři či jde o střední zdravotnický personál. Ani ti vám v nemocnicích nepomohou?

Pokud jde o první vlnu uprchlíků z Ukrajiny, byla to v natolik hektické době, že se, ze strany českých úřadů, v těch prvních týdnech dosud nedělal téměř žádný relevantní průzkum, o tom, kolik zdravotníků v řadách uprchlíků vůbec je. Nyní se to již příslušné instituce pokoušejí zmapovat. Ale podotýkám, že davy lékařů či zdravotních sester to rozhodně nebudou, půjde spíše o jednotlivce. Navíc, tito lidé, pokud chtějí u nás vykonával lékařské povolání, musejí projít procesem nostrifikace jejich dokladů, to je uznání jejich, ukrajinského lékařského vzdělání v rámci EU. Navíc, musejí také zvládnout český jazyk. Takže, proces nostrifikace může trvat jeden rok, možná i o něco déle. Z hlediska jejich bezprostředního přínosu pro naše nemocnice to neznamená vůbec nic.

A co jiné národnosti, třeba z balkánských zemí EU?

Třeba Rumuni a Maďaři zvýšili platy ve zdravotnictví výrazně až o 100 %. Takže z těchto zemí není žádný zájem k nám přijít pracovat. Pokud ano, potom jsou to jednotlivci, nikoliv příchod stovky lékařů, které bychom potřebovali.

Jestliže hovoříme o zajištění kvalitní nemocniční péče, musím se dotázat na zvýšení platů ve zdravotnictví….

Ještě s předchozí vládou expremiéra Andreje Babiše bylo původně dohodnuto zvýšení platů zdravotníků o 6 procent. Ovšem, v souvislosti se zvýšením inflace před několika měsíci na 14 %, proběhlo počátkem května jednání zdravotnických odborů, tj. LOK-SČL a OSZSP ČR, s ministrem zdravotnictví, potažmo s vládou ČR, kdy jsme žádali o další nárůst platů. Logicky to bylo alespoň o částku, která by pokryla inflaci. Ovšem, neuspěli jsme. Současná vláda požadavky zdravotnických odborů neakceptovala. Přitom nyní je výše inflace 16 procent a v ekonomických kruzích se hovoří, že na podzim bude ještě vyšší (každý měsíc zatím roste o téměř 2 %).

Podle nás je nutné zvýšit lékařům i střednímu zdravotnickému personálu platy, a to minimálně na úroveň výše inflace. Vždyť nás čeká další vlna covidové pandemie, která v těchto týdnech již prakticky propukla. Reálné příjmy našich lidí klesají a přitom hrozí, že nás opět čeká maximální pracovní nasazení. Myslíme si, že postoj současné vlády není v tomto smyslu zodpovědný. Měla by dát signál směrem do zdravotnické veřejnosti, že si práce lékařů, zdravotních sester a ostatního zdravotnického personálu váží. Vždyť ochrana zdraví lidí, což zajišťují zdravotníci, by měla být i jejím prvořadým zájmem.

Situace je o to složitější, že téměř po celé republice zajišťují nemocnice i lékařskou pohotovostní službu….

Ano, máte pravdu. Jedinou institucí u nás, která zajišťuje nepřetržitou pohotovostní lékařskou službu, jsou nemocnice. Přitom ji zajišťují po dobu 24 hodin denně, ve všední den, o víkendech i o státních svátcích. Podle nás, plně platí to, co jsme si řekli v předchozích otázkách a odpovědích. Díky těmto nepřetržitým službám lékařům, ale i střednímu zdravotnickému personálu, neúměrně roste počet přesčasových hodin. Ačkoliv, již řadu let, jako zdravotnické odbory voláme po nápravě situace, kdy přesčasy neustále rostou. Taková je realita. Přitom, nám, to je zdravotníkům, klesají reálné příjmy. Vždyť platy se nezvyšují ani podle inflace. Prostě se nám platy totálně propadají. Přitom, díky přesčasům, které postupně narůstají, zdravotníci překračují zákonem povolený počet hodin, které můžeme měsíčně odpracovat. Právě o tomto problému chceme s vládou pohovořit, vždyť takto je to dále neúnosné. Přitom, původně, před více než 30 lety se na lékařských pohotovostních službách výrazně podílela i ambulantní sféra.

To mne vede k otázce, a co praktičtí lékaři či ambulantní specialisté, ti by vám nepomohli?

Víte, podle zákona o lékařské pohotovostní službě, by se na ní měli rovněž podílet i praktičtí lékaři či ambulantní specialisté, tedy nejenom nemocniční lékaři. Faktem je, že v některých regionech se najdou místa, kde i tito lékaři z první linie pomáhají, ale jde spíše o jednotlivce, nikoliv o jejich celkové zapojení do pohotovostního systému. Jenže, problém spočívá v tom, že právě tuto jejich povinnost nikdo po nich nevymáhá. Myslíme si, že je to právě úkol ministerstva zdravotnictví, které by mělo najít řešení této situace.

Ministerstvo zdravotnictví, asi jakýmsi samospádem, vychází z toho, že dosavadní systém lékařské pohotovostní služby v nemocnicích s mnoha přesčasy nějakým způsobem funguje. Ministerští úředníci dobře vědí, že je to protizákonné, to je, aby lékaři pracovali takové množství přesčasových hodin, ale neřeší to, nenavrhují vedení ministerstva řešení této situace. Myslíme si, že z jejich strany jde o velkou aroganci moci, že vůbec neberou v úvahu naše požadavky a připomínky a zároveň jde i o bezpečnost pacientů.

Je pravdou, v době pandemie covidu, jsme po celé dva roky nechtěli, v této bezprecedentní situace ohrožení zdraví lidí tento problém hrotit, ale do budoucna je to neúnosný stav.

Když už o tom hovořím, musím připomenout, že právě covidová pandemie, a to strašlivé vypětí, co řada lékařů během této doby prožila, vedla mnoho z nich, zejména těch mladších, že raději z nemocnic odcházejí do zahraničí nebo alespoň do role ambulantních specialistů v jednotlivých regionech naší republiky. Vždyť právě tam, v jednotlivých krajích naší republiky, mají často i vyšší příjmy, a přitom již neprožívají stres, který zažívali během služeb v nemocnici. V této souvislosti musím, jako předseda Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů, zdůraznit, že celá stratifikace odměn za práci je u nás velmi špatně nastavena.

Jak tuto situaci řeší na Západě?

Na Západě to řeší různě. Každá země to má nastavenou podle svých vlastních podmínek. Nicméně, například v Nizozemí, při mé nedávné služební návštěvě, jsem viděl, že to mají Nizozemci nastaveno tak, že vyhledat nemocniční ošetření může pacient jedině, když má v ruce doporučení od svého praktického lékaře či ambulantního specialisty. Samozřejmě, že v případech ohrožení zdraví či života, například při infarktu či mozkové mrtvici, nikdo doporučení praktického lékaře nevyžaduje.

Mimochodem, například v jedné nemocnici v Rotterdamu jsem ale viděl, že v této nemocnici ordinovali dva lékaři, kteří pacienty bez doporučení prohlédli a dali dobrozdání, zda mají nárok na nemocniční péči či nikoliv.

Tím si vlastně chrání své nemocnice před náporem příliš značného množství pacientů, čímž vytvářejí dostatečný časový prostor pro ošetření tam ležících pacientů či těch, kteří nemocniční ošetření skutečně potřebují. Myslíme si, že takový to systém by měl fungovat i u nás.

Říkáte, že nikoho zodpovědného na ministerstvu zdravotnictví to nepálí…

Ministerští úředníci si myslí, že to tak u nás funguje, tak proč by to nemohlo zůstat navěky. Ale, to je alibismus. To si přece nikdo nesmí myslet! Někdo by měl tento stav, v němž se nacházíme, objektivně posoudit a říci, jakým způsobem je nutné lidem v nemocnicích pomoci. Zkrátka, stav analyzovat a navrhnout řešení. Při našich dalších jednáních s ministerstvem zdravotnictví, potažmo s vládou, budeme s nimi o tom hovořit.

V souvislosti s covidovou pandemií jsme nechtěli organizovat nějaké protestní akce. Stále čekáme na to, že z ministerstva přijde nějaká vstřícná nabídka, a to ve stylu, vy pro naše občany děláte to, abyste jim zachránili zdraví a život, a my vám za tuto vaši práci nabízíme zase, řešení přesčasů. Něco za něco. Vždyť tato situace nemůže zůstat jako setrvalý stav, to prostě nejde.

Jestliže je u nás průměrný plat ve výši přes 35.000 Kč, přičemž asi 70 % lidí si, na tuto průměrnou výši platu, nesáhne. V médiích se o nemocničních lékařích uvádí že dostávají měsíčně platy ve výši 90 až 100 tisíc korun, a přitom pořád něco požadují. Ale již občanům neřeknou, že to nemocniční lékaři mají za dva pracovní úvazky. To je za normální pracovní poměr a za počet odpracovaných přesčasových hodin. Zkrátka, lidé neodpracují přesčasové hodiny ze své vůle, je tak nastavený systém. Ti starší z nás, se s tím jaksi, byť neochotně, smířili, ale ti mladší se do tohoto systému nevolnictví nehrnou. Chtějí totiž žít normálním životem, jako ostatní občané u nás.

Tato situace mne vede k otázce, jak je to s dostupností zdravotním péče u nás?

Řekl bych, že s dostupností zdravotní péče u nás, je to různé. Odlišuje se to od kraje, regionu či určitých místních podmínek. Když vezmeme příhraničí či velká města u nás, situace je v nich značně odlišná. V Praze a v krajských městech pacienti své lékaře najdou, mnohem horší je to již na venkově, v malých městech a zejména v obcích. Za praktickým lékařem či ambulantním specialistou lidé z vesnic a malých měst musejí cestovat i desítky kilometrů. Přitom kraje a obce se snaží těmto lékařům vytvořit lepší podmínky, například plně vybavené ordinace či byty, ale v moha případech se to bohužel nedaří. Chce to asi systémové řešení.

Když už jsem se zmínil o příhraničí, tak musím dodat, že v době covidu bylo zakázáno cestovat pendlerům za prací do Německa či Rakouska. To se přirozeně týkalo i lékařů či středního zdravotnického personálu. Ale na zásah německé a rakouské vlády byl tento zákaz odvolán, protože německé či rakouské příhraničí se bez českých lékařů a zdravotních sester neobejde. Jestliže na druhé straně hranice dostanete za stejnou práci, jako u nás, 4 x vyšší mzdu, tak lidé, kteří jsou jazykově vybaveni, toho přirozeně využijí. Víte, lékařská přísaha o poslání a pomoci lékaře je formulována obecně, není tam nic o tom, že lékaři mají za povinnost pomáhat jen českým pacientům. Zkrátka, naše vláda by měla vytvořit takové podmínky, aby se tyto platové, ale i pracovní podmínky srovnaly. Dříve se říkalo, že u nás, vzhledem k paritě kupní síly, ve srovnání se západními zeměmi, bydlíme či jíme zadarmo. Ale dnes se ceny v hotelích, restauracích ve Vídni, Berlíně, Mnichově a v Praze srovnaly. Zejména nájmy u nás vyletěly přímo extrémně nahoru. Přitom poměr platů a mezd u nich a u nás je i nadále rozdílný. Kde ušetříme, máme-li čtyřikráte nižší plat než v Německu či Rakousku.

Když se podíváte na analýzy situace, tak Rakousko či Německo dává na zdravotní péči 3 x více peněz než Česká republika. Přitom ceny služeb za lůžko v nemocnici, za léky a přístroje u nich a u nás je stejná, ale rozdíl je ve výši platů a mezd pracovní síly v nemocnicích. Prostě za třetinu peněz, oproti Německu a Rakousku, dělají naši lékaři a zdravotníci to samé, jako ti němečtí a rakouští. Takže se nedivte požadavkům lékařských odborů, že požadují srovnání platových a mzdových podmínek. Navíc, vezměte si do úvahy i další faktor, jako je počet přesčasových hodin. Jestliže němečtí a rakouští lékaři odpracují svoji normu 170 hodin měsíčně, ti čeští, dohromady s přesčasy, odpracují 340 hodin. Takže, si to jenom prostě srovnejte.

Existuje u nás vůbec nějaká koncepce, jak zlepšit či stabilizovat české zdravotnictví?

O tom, že by byla na světě nějaká koncepce stabilizace českého zdravotnictví, tak o tom nic nevím. Mohu k tomu jenom dodat, že před časem existovala při ministerstvu zdravotnictví Komise pro personální stabilizaci českého zdravotnictví. Scházela se asi jedenkráte či dvakráte do roka. Mimochodem, z těchto jednání nebyl údajně pořizován ani zápis. Z toho alespoň vidíte, jak k tomuto problému přistupovalo samotné ministerstvo zdravotnictví. Dnes již tato komise neexistuje, protože se nenašel náměstek ministra, který by měl tuto problematiku ve své gesci. Přitom personální stabilizace je jednou z podmínek toho, aby české zdravotnictví i nadále poskytovalo našim občanům potřebnou lékařskou a zdravotní péči.